This paper, based on ideas of a cognitive anthropologist Dan Sperber, provides a concise introduction to how to construct a naturalistic causal explanation in social sciences. Its author starts with critical remarks concerning the philosophy of social sciences as presented in the previously published article by Tatiana Sedova. The author provides argumets in favor of a view that all the plausible explanations in social sciences should be based on the naturalistic, material processes. Furthermore the author presents a set of examples (...) showing how to build a naturalistic explanation in cognitive anthropology. The conclusion is that the reconceptualization of all too abstract concepts of social sciences is urgently needed so that the ontology of social sciences could become consequently materialistic.properties of social phenomena are likely to be explained as either effects of or epistemological constructions derived from the material processes. (shrink)

Recenzní stať antologie David ČENĚK – Tereza PORYBNÁ, Vizuální antropologie – kultura žitá a viděná. Pavel Mervart: Červený Kostelec 2010, 332 s., postihuje vybrané tendence, které formují postavení technických obrazů v soudobých sociálních vědách. Po základním představení antologie a jejím zařazení do kontextu diskuse o vizuálních sociálních vědách se tak článek věnuje zejména třem klíčovým tématům: kritice a návrhům na transformaci subjekt-objektového vztahu; nástupu tzv. participatorních metod; požadavkům na vytváření mimotextových reprezentací a ustavení sdílené antropologie. Stať vždy nejdříve ilustruje, jak (...) jsou tato témata pojednána v recenzované antologii, a následně se snaží nastínit diskusi, která se kolem těchto témat vede v sociálních vědách. Závěrem se věnuje důsledkům, které má pro zvažovaná témata nástup digitalizace a hypermedializace sociálních věd. (shrink)

The analysis of moral subject in consequentialist ethics (as a kind of nonutilitaristic consequentialism) aims to show, that moral subject is of basie importance for it - regardeless to the fact, that its analysis focuses predominantly on action and its concequences. It is the moral subject, which enables the action and its consequences to be performed. So understanding the conditions of moral subjecťs action means understanding the moral subject itself. This understanding draws upon the typology of moral subjects that makes (...) the prediction of certain kinds of action as well as oftheir consequencies possible. (shrink)

Predkladaná štúdia analyzuje, porovnáva a hodnotí koncept evolučnej ontológie Josefa Šmajsa a etiku sociálnych dôsledkov Vasila Gluchmana. Na jednej strane sa zameriava na určité podobnosti, ktoré tieto dve teórie spájajú, na druhej strane identifikuje odlišnosti, a to najmä v kontexte environmentálnej etiky. Obidve koncepcie vznikali ako originálne teórie približne v rovnakom období v dvoch susediacich krajinách, pričom sú stále veľmi inšpiratívne, otvorené kritike a pomerne reflektované filozoficko-etickou obcou.

The paper develops the theory of right action in ethics of social consequences as a form of non-utilitarian consequentialism.

Předkládaná esej se snaží představit koncept identity v kritické perspektivě a v širším kontextu problému demarkace v sociálních vědách. V souladu se známou statí Beyond "Identity" (Brubaker, Cooper) si pokládám otázku, zda je koncept identity nadále užitečný a vhodný coby analytický nástroj ve společenských vědách. Pozornost věnuji jak samotnému zanesení konceptu na pole sociálních věd, tak i srovnání a zhodnocení esencialistického, konstruktivistického a dekonstruktivistického pojetí, přičemž tyto tři způsoby uchopení daného pojmu vnímám zároveň jako reprezentace různých postojů k sociální realitě, (...) k možnosti skutečného poznání (episteme/doxa) a ke vztahu vědeckého a nevědeckého pole. Kriticky reflektuji všechna tři pojetí a argumentuji ve prospěch nahrazení konceptu identity, avšak také ve prospěch posílení (auto)kritického vnímání ve spojitosti k užívaným vědeckým konceptům a nástrojům, jakožto i k vědcům samotným. (shrink)

Přibližně od druhé poloviny devadesátých let můžeme v sociálních vědách rozpoznat řadu tendencí, které nás opravňují hovořit o digitálním obratu v sociálněvědné praxi. Ačkoli důsledky digitalizace jsou pozorovatelné v mnoha oblastech sociálních věd, nejvýrazněji jsou zřejmě patrné ve znovuoživení očekávání spojovaných s tzv. dialogickým obratem a v diskusi rozpoutané kolem konceptu veřejné vědy. Tato studie vychází z kritického představení antologie a knihy-hypermédia Phillip VANNINI, Popularizing Research. Engaging New Genres, Media and Audiences. New York: Peter Lang 2012, 220 s.; Phillip VANNINI, (...) Popularizing Research [online]. 2012. Dostupné z: [cit. 4. 1. 2013], přičemž jejím cílem je zejména postižení souvislostí mezi digitálním a dialogickým obratem v sociálních vědách a vymezení vztahu těchto obratů ke konceptu veřejné vědy. (shrink)

Vzrůstající využívání digitálních technologií ve vědecké práci a komunikaci vyvolává otázku, jaká je epistemologická povaha takto vytvořeného vědění. V tomto eseji využívám pojmový aparát, který vyvinuli Steven Shapin a Simon Schaffer k analýze historického sporu mezi Robertem Boylem a Thomasem Hobbesem o způsob vytváření vědění v přírodní filosofii, a aplikuji jej na problematiku digitálního výzkumu. Jejich koncepty tří technologií vytvářejících vědění – materiální, literární a sociální – se ukazují jako heuristicky užitečné koncepty i pro reflexi digitálních technologií. Ty jsou v (...) eseji představeny nikoliv jako samostatné technologie vytváření faktů, nýbrž jako prvky, kolem nichž se dosavadní vědecké technologie radikálně rekonfigurují. Zvláštní pozornost esej věnuje představě kódu jako literární technologie a roli digitálních technologií v humanitních vědách. (shrink)

Cílem studie je zodpovědět otázku, co znamená v interpretujících humanitních či sociálních vědách zkoumat narativně. Interpretace je pojata jako explikace utváření významu. V návaznosti na toto pojetí je identifikována řada interpretačních dilemat. V tomto kontextu je uveden narativní přístup jako řešení těchto dilemat. Je pojednáno o povaze narativní perspektivy, o vztahu narativity a zkušenosti a o povaze narativních dat. Narativní výzkum je chápán jako rekonstrukce způsobů, jakými je utvářen význam narativními prostředky. Narativní interpretace umožňuje pohybovat se pružně a efektivně: 1) (...) mezi explicitními daty a exemplifikačními schématy, 2) mezi jedincem a kulturou, 3) mezi hermeneutikou podezření a hermeneutikou důvěry, 4) mezi částmi a celkem, 5) mezi obsahem a formou, 6) mezi strukturou a funkcí. (shrink)

Diskusní článek věnovaný textu Nikola Balaš, „Kdo je tu v pasti?“ Teorie vědy / Theory of Science 41, č. 1 : 133–49.

Ačkoli je Taine znám především jako estetik a historik umění i politiky, zabývá se autorka spíš metodologickým předpokladem Tainova díla, a to jeho pojetím vědy. Ukazuje, že v Tainově díle nacházíme Hegelův vliv, který se však silně mísí s odlesky Comtových názorů, i když v oblasti ontologické lze spatřovat podobnost i s E. Machem. Taine chtěl aplikovat na duchovní vědy metody věd přírodních, i když si byl vědom zásadního rozdílu – nekvantifikovatelnosti v duchovních vědách. Podobnost spočívala ve snaze vysvětlit duchovní (...) díla z jejich skutečných příčin. Ty Taine viděl především v oblasti psychologické. I ona je však pojata nikoli jako introspekce, ale jako věda, která má formulovat zákony a předvídat. Fakta hledá v literárních dokumentech. Zkoumání začíná od jednotlivých faktů, pokračuje přes zobecnění k jejich hlubšímu pochopení a pak se opět k jednotlivinám vrací a pomocí nalezených zákonů je vysvětluje. Konečné příčiny Taine nehledá. V rozboru aplikace tohoto obecného pojetí na dějiny umění a politickou historii se do popředí autorčina zájmu dostává známá Tainova teorie rasy, momentu a prostředí. Rozbor se věnuje především jeho pojetí rasy. Zabývá se i jeho pojetím vztahu mas a velkých osobností. V závěru připomíná reakce dobových i nynějších autorů na Taina.Although Taine is primarily known as an aesthetician and historian of art and politics, the author focuses on the methodology of Taine’s work, particularly on his conception of science. She shows one can trace Hegel’s influence in Taine’s work, which nevertheless mingles with reflections of Comte’s views, even though one can find similarities with E. Mach’s views in ontology. Taine attempted to apply the methodology of natural sciences to spiritual sciences, even though he was aware of a major difference – the unquantifiability in spiritual sciences. This involved an attempt to explain spiritual works on the basis of their real causes, which Taine mainly thought of as psychological. Psychology was not taken as introspection, though, but as a science the goal of which was to formulate laws and predict. Taine sought facts in literary documents. He began his investigation with particular facts, went on to generalize and state laws and then returned to the particular facts to explain them by the discovered laws. Taine did not seek final causes. In analyzing the application of this general approach to the history of art and politics, the author emphasizes Taine’s conception of race, moment and environment. She particularly focuses on the concept of race and also considers the relation of masses and great figures. In the conclusion the author adds the reactions of Taines contemporar­ies and current authors. (shrink)

Článek je zaměřen na vybrané implikace mezi sociologickou hermeneutikou (přístup) a analýzou metafor (analytický koncept). Konkrétně je řešen vztah lingvistického kontextu textu (jako empirického korpusu) a vyplývajících (skrytých) implikací, které jsou odhalitelné díky kontextu metaforického významu. Určený vztah může pomoci k zpřesnění role sociologické hermeneutiky v sociálních vědách, konkrétně k možnosti volby v kvalitativních metodách skrze kritickou metodologii. Výstupem článku je konstatování silné vazby mezi tvorbou kontextuálních metafor a postavením polysémického slova ve větě, která díky tomu tvoří základním referenční objekt (...) empirického korpusu pro samotnou analýzu. (shrink)

Ačkoli je Taine znám především jako estetik a historik umění i politiky, zabývá se autorka spíš metodologickým předpokladem Tainova díla, a to jeho pojetím vědy. Ukazuje, že v Tainově díle nacházíme Hegelův vliv, který se však silně mísí s odlesky Comtových názorů, i když v oblasti ontologické lze spatřovat podobnost i s E. Machem. Taine chtěl aplikovat na duchovní vědy metody věd přírodních, i když si byl vědom zásadního rozdílu – nekvantifikovatelnosti v duchovních vědách. Podobnost spočívala ve snaze vysvětlit duchovní (...) díla z jejich skutečných příčin. Ty Taine viděl především v oblasti psychologické. I ona je však pojata nikoli jako introspekce, ale jako věda, která má formulovat zákony a předvídat. Fakta hledá v literárních dokumentech. Zkoumání začíná od jednotlivých faktů, pokračuje přes zobecnění k jejich hlubšímu pochopení (vytváření zákonů) a pak se opět k jednotlivinám vrací a pomocí nalezených zákonů je vysvětluje. Konečné příčiny Taine nehledá. V rozboru aplikace tohoto obecného pojetí na dějiny umění a politickou historii se do popředí autorčina zájmu dostává známá Tainova teorie rasy, momentu a prostředí. Rozbor se věnuje především jeho pojetí rasy. Zabývá se i jeho pojetím vztahu mas a velkých osobností. V závěru připomíná reakce dobových i nynějších autorů na Taina.Although Taine is primarily known as an aesthetician and historian of art and politics, the author focuses on the methodology of Taine’s work, particularly on his conception of science. She shows one can trace Hegel’s influence in Taine’s work, which nevertheless mingles with reflections of Comte’s views, even though one can find similarities with E. Mach’s views in ontology. Taine attempted to apply the methodology of natural sciences to spiritual sciences, even though he was aware of a major difference – the unquantifiability in spiritual sciences. This involved an attempt to explain spiritual works on the basis of their real causes, which Taine mainly thought of as psychological. Psychology was not taken as introspection, though, but as a science the goal of which was to formulate laws and predict. Taine sought facts in literary documents. He began his investigation with particular facts, went on to generalize and state laws and then returned to the particular facts to explain them by the discovered laws. Taine did not seek final causes. In analyzing the application of this general approach to the history of art and politics, the author emphasizes Taine’s conception of race, moment and environment. She particularly focuses on the concept of race and also considers the relation of masses and great figures. In the conclusion the author adds the reactions of Taines contemporar­ies and current authors. (shrink)

Tato studie recenzuje knihu: Charles CAMIC - Neil GROSS - Michèle LAMONT, Social Knowledge in the Making. Chicago: University of Chicago Press, 2011, a zasazuje ji do kontextu současných úvah o proměnách výzkumné praxe sociálních věd, akademické kultury, stylů myšlení a psaní. Pokouší se analyzovat v knize ohlašovaný „obrat k praxi" a ukazuje, nakolik samotné výzkumné praktiky v sociálních vědách ovlivňuje neexistence „standardních" forem, způsobů či stylů bádání. Detailně jsou představeny rovněž výchozí myšlenky takzvané „nové" sociologie idejí, jež stojí v (...) pozadí celého projektu analýzy sociálních praktik projevujících se v procesech „produkce, evaluace a aplikace" sociálního vědění. Jako klíčová se ukazuje potřeba nově promyslet samotnou koncepci „profesionalizované" sociální vědy, jež byla v dřívějším vývoji odmítnuta jako morálně i prakticky neudržitelná, neboť s demokratizací výzkumného procesu a proměnou vztahu mezi sociálními vědami a jejich publikem se stále zřetelněji projevuje, že s odklo- nem od konceptu profesionální sociální vědy se veřejná irelevance sociálního vědění spíše stále více prohlubuje. (shrink)

Cílem příspěvku je představit a zhodnotit filosofickou pozici A. N. Whiteheada, podle které je dualismus fatálním omylem v jádru moderní vědecké kosmologie, a proto je možné pokládat jej za jednu z příčin moderních ekologických a socioekonomických krizí. Nejprve je shrnuta Whiteheadova kritika mechanistického materialismu, z něhož vychází dualistický rys západního myšlení, který Whitehead nazývá bifurkací přírody. Je ukázáno, jak oddělování lidské mysli a kosmu neponechává žádný prostor svébytnému vědomí a životu a jak atribut nezávislosti ducha ústí v soukromé světy zkušenosti (...) a morálky. Dále je argumentováno, že centrální motivací Whiteheadovy kosmologické koncepce je vybudování systému, v němž si estetické, náboženské a morální zájmy podají ruku s koncepty světa, které mají své kořeny v přírodních vědách. Whiteheadova kosmologie je interpretována jako posun od materialismu k organicismu a zároveň jako přechod od statického k dynamickému pojetí kosmu. (shrink)

Disertační práce se zabývá problematikou připisování myšlení jiným entitám, a to pomocí imitační hry navržené v roce 1950 britským filosofem Alanem Turingem. Jeho kritérium, známé v dějinách filosofie jako Turingův test, je podrobeno detailní analýze. Práce popisuje nejen původní námitky samotného Turinga, ale především pozdější diskuse v druhé polovině 20. století. Největší pozornost je věnována těmto kritikám: Lucasova matematická námitka využívající Gödelovu větu o neúplnosti, Searlův argument čínského pokoje konstatující nedostatečnost syntaxe pro sémantiku, Blockův návrh na použití brutální síly pro (...) řešení imitační hry, Frenchova teorie subkognitivních informací a Michieho skepticismus ohledně možnosti umělého vědomí. Závěr práce zachycuje současný stav recepce Turingova testu a představuje pokusy o jeho praktickou realizaci, například v každoroční soutěži o Loebnerovu cenu. Autor práce zastává názor, že ani po více než šedesáti letech od uveřejnění Turingova paradigmatického eseje stále neexistují žádné vážné důvody pro zamítnutí jeho tvrzení. Tradiční komputační funkcionalismus možná není ideální teorií vysvětlující činnost myslí a jako slibnější se může jevit vývoj v neurálních vědách, ale Turingův test je přesto užitečným a snad i jediným nástrojem pro detekci inteligence u lidmi vytvořených strojů. (shrink)

Po pádu totalitárních systémů, jež spočívaly na marxistické ideologii, se sociální věda začala k dialektice chovat rezervovaně, případně ji zcela vyloučila z legitimního instrumentária vědy. Studie se na pozadí vývoje a proměn dialektiky v různých sociologických koncepcích snaží odpovědět tři otázky: a) nakolik je „dialektická sociologie“ možná, b) zda nejde o redundantní termín, c) ukázat elementární principy, jimiž se „dialektické zkoumání“ sociální reality může či má řídit. V závěru ukazuje rozdílnost principů tzv. lazarsfeldovského a radikálně kritického paradigmatu v empirickém výzkumu.

Je vše, co se ve světě nějak děje či existuje, resp. každá jednotlivá událost, podmíněna příčinným vztahem a procesy v přírodě a v duchovním životě tedy probíhají na základě daných zákonů, anebo alespoň v určité míře vládne náhoda, svévole či svoboda? Těmito a veškerými jim podobnými otázkami, vztahujícími se svou podstatou k otázce platnosti zákonu kauzality, potažmo determinismu či indeterminismu, se filozofové zabývali v podstatě odjakživa a filozofie vědy se jimi zabývá dodnes. V Plackově době pak představovaly zvláště v exaktních (...) přírodních vědách velmi diskutovaný problém a sám Max Planck na toto téma přednesl několik přenášek, kde se velmi přístupným způsobem snaží dané problémy rozebírat na základě mnohých smýšlených situací i konkrétních případů. Příspěvek se zabývá Planckovým pohledem na zákon kauzality obecně, postavením pojmu kauzality přímo ve fyzice, v rámci které je nutné osvětlit pojem "fyzikální světoobraz", současně pak na možnou míru slučitelnosti zákona kauzality se svobodnou lidskou vůlí. Celým příspěvkem pak nutně prolíná neustálá Planckova polemika s pozitivismem a přívrženci indeterminismu. (shrink)

Studie komentuje a kriticky rozvádí Ginzburgovu koncepci indexického paradigmatu ve vědách o člověku. Zasazuje metodu čtení vedlejších detailů coby indikátorů nějaké přímo nepřístupné skutečnosti do historického, kulturního a zejm. technického kontextu na příkladech proměn lékařské diagnostiky či znalectví umění. Sleduje souvislosti mezi vývojem gramotnosti, písmových forem a grafologických postupů v 19. století a nástup technických forem zápisu, který vnesl do řady oborů nové postupy interpretace a analýzy a zproblematizoval tradiční hranice mezi přírodními, sociálními a humanitními vědami.

Príspevok pozostáva z troch častí. Prvá časť sa zaoberá taxonómiou a kritériami klasifikácie rôznych druhov noriem. Poukazuje na to, že rozdiel medzi dvoma najdôležitejšími druhmi kooperačných noriem – sociálnymi a morálnymi – je skôr kvantitatívneho než kvalitatívneho charakteru a navrhuje trojdimenzionálny model ich diferenciácie. Druhá časť je venovaná morálnym normám a zdôvodňuje dominantnú rolu emócií pre vznik a fungovanie morálky, ktorá zohráva kľúčovú rolu pri ochrane spoločnosti pred najnebezpečnejšími sociálnymi konfliktami. V tretej časti sa argumentuje, že vzájomná sociálna dôvera, nevyhnutná (...) pre medziľudskú kooperáciu, sa postupne vytvára zdola nahor, najskôr na úrovni najbližšej rodiny a postupne sa rozširuje na ďalšie okolie. Pre jej zvýšenie a udržanie sú nevyhnutné sociálne a morálne normy, ktoré tiež historicky vznikali najskôr v lokálnych spoločenstvách a až postupne sa šírili do širších sociálnych celkov. Príspevok upozorňuje na možné negatívne konzekvencie plynúce z podceňovania roly sociálnych a morálnych noriem a snahy riadiť sa namiesto nich len legislatívnymi normami, spočívajúce v oslabení sociálnych väzieb. (shrink)

Věda a vědecká práce jsou dle obecně přijatého axiomu považovány za něco, co generuje vědecké objevy, a tím pozitivně posouvá lidskou civilizaci směrem dopředu. Vědeckým objevům v určitých oblastech však vytváří bariéry základní vlastnost široké skupiny jevů - neměřitelnost. Zejména ve společenských vědách je neměřitelnost jevu spojena s absencí tzv. tvrdých dat, která omezuje okruh metod, jež by mohly být aplikovány v cestě za vědeckým objevem. Existuje však metoda, která si klade za cíl eliminovat tento deficit a s jejíž pomocí (...) lze, pří dodržování zásad správného použití, kvantifikovat proměnné, které se zdají být na první pohled neměřitelné. Tato metoda se nazývá škálování. Text příspěvku pojednává o přístupu filozofie a metodologie vědy k neměřitelným faktorům a jejich potenciální kvantifikaci pomocí jednorozměrné šalovací metody nazvané Likertovo škálování. Stať paperu se věnuje popisu této metody, analýze jejích kladů a záporů a detailnímu návodu na její aplikaci. V závěru je zodpovězena otázka, zda má pro vědce smysl věnovat čas studiu nových metod (např. právě škálování), když toto pro vědce vzdělaného v určitém oboru generuje velmi vysoké náklady obětované příležitosti? Studium nových metod smysl rozhodně má, neboť obětovaná příležitost je dle výkladu středního proudu v ekonomii označována jako "druhá nejlepší varianta" za podmínky dokonalé informovanosti o dostupných alternativách. Bez uspokojivé znalosti studovaných nových metod však nemůžeme označit doposud aplikovanou metodu za nejvhodnější - to je hlavní argument podporující studium nových metod. (shrink)

Cieľom článku je upozorniť na niektoré možnosti použitia metód formálnej epistemológie v oblasti sociálnych vied. Ide predovšetkým o teóriu objektácií a teóriu re-prezentácií a s nimi spojené metódy rekonštrukcie potencialít a formálnych aspektov jazyka. V článku sa ďalej snažíme zodpovedať niektoré kritické námietky Markéty Patákovej, ktoré sformulovala na adresu formálnej epistemológie vo svojom texte Predikce v Kvaszově formální epistemologii ve světle historické metody Michela Foucaulta.

Příspěvek zprostředkovává základní vhled do bitvy o absolutní, jak bývá často označována polemika mezi Josiahem Roycem a Williamem Jamesem. Toto intelektuální zápolení, do něhož významně zasahovali Charles S. Peirce nebo John Dewey, je jedním z důležitých faktorů ovlivňujících podobu názorů amerických pragmatiků. Příspěvek se soustřeďuje především na období mezi lety 1899 a 1902, kdy je bitva o absolutní nejvyostřenější a filosoficky nejplodnější. Představené závěry jsou důležité především ve vztahu k probíhající renesanci názorů pragmaticky smýšlejících autorů v současných kognitivních vědách či (...) filosofii vědy. (shrink)

In the theses published in Voprosy filosofii there is, in my view, one very important question: What changes have occurred in the relations between art and science? Inasmuch as I am a scholar of foreign cultures, permit me to express that question a bit more concretely for myself: What changes have occurred in the West in the interactions between art and science? The question is rather complex, for in responding to it one must always take into consideration the factor of (...) "compression of time" during the RST. Not only scientific discoveries and industrial equipment have begun to obsolesce rapidly but also the notion of the role of science in the social and cultural development of society. Regrettably, the authors of some works published in our country, even in the 1970s, analyzing the relationship between science and art that has come into being in the West, ignore this circumstance. The "ancient" debate between Snow and Leavis, now almost fifteen years in the past, is presented as the most recent stirring in contemporary bourgeois culture. Yet even at that time it was clear that these discussions were to no point and would not lead to a constructive solution of the conflict between the "two cultures": the contradictions had gone entirely too far. Even then the English poet Auden granted that when he encountered scientists he felt like a "shabby scribe who had accidentally entered a drawing room bulging with dukes." This was not any rank-and-file "lyricist," but the famous Auden himself'. (shrink)

The paper offers a reconstruction of Popper’s conception of the logical situation. It provides the analysis of the structure of this conception, its genesis, and the attempts at its explication, as well as its critical discussion. The authors confront Popper’s method of situational logic with Kmita’s method of humanistic interpretation.

The report brought to the section members’ notice issues consideration of the major tendencies of religious and aesthetic medium transformation laying the emphasis on the major factors of this transformation together with its socio-cultural basis. Based on the comparison of the processes taking place within Catholicism, Protestantism and Orthodoxy the report marks the concurrency of religious and aesthetic processes present within the named confessions which challenges the idea of absolute uniqueness of religious and aesthetic experience of the orthodox in Russia (...) nowadays. The syncretism in the first place and dialectical unity of fundamentalism and modernism in the second, can be considered as the leading tendencies of transformation of religious and aesthetic medium of modern Christianity. (shrink)